EUR  |  Košík 0 ks

Publikovaná čísla


<>

KOV

INTRO 15 – 2021 – ČERVENEC

Podle kovů je pojmenováno několik pravěkých období. Železo představuje čtvrtý nejhojnější prvek v zemské kůře, ale rozmach oceli ve stavebnictví započal až s příchodem průmyslové revoluce v 19. století. Znovuobjevený materiál, o kterém je patnácté vydání časopisu INTRO, umožnil realizaci nevídaně lehkých a štíhlých konstrukcí.

Formát vydání 230 × 295 mm, rozsah 144 stran
Vytištěno na nenatíraný ofsetový papír
Jazyk vydání čeština


Cena s DPH




EDITORIAL

Přátelé,
vždycky jsem rád, když se nám podaří naplnit INTRO nejen stavbami, které se nějakým způsobem vymykají třeba i nadprůměru, ale i těmi, o nichž lze ještě chvíli dumat, debatovat. „Bulvárek“ je na první pohled sice taky fajn, pokud z něj nečerpáte politické názory nebo nekrmíte nenávist, ale pak… nic, nula, pusto. A co že to tedy tak zajímavého přináší INTRO, které se věnuje kovu?

Pro mě je to třeba hned v úvodu Josef Pleskot (na portrétu Antonína Kratochvíla), který poukazuje na možná ne dosti si uvědomovanou skutečnost, že vysokopevnostní ocel funguje ve stavebnictví teprve zhruba čtvrt století. Pouhých pětadvacet let. Tedy všechna čest zámečníku Eiffelovi a jeho šroubovaným konstrukcím!

Petr Janda zase popisuje střet náhod, kterému sice předcházela pilná práce, ale jaksi do prázdna. V jednom okamžiku však nastala „koincidence“, která odšpuntovala možnou cestu k nevídaným zakázkám. Může být tento proaktivní přístup návodem k práci pro všechny architekty, když byrokracie je tak zbytnělá? A pak se mi líbí jeho odkaz na titul Vzpomínka na Zemi od Lioua Cch’-sina. Přečtěte si ho.

Čestmír Suška odhaluje svou cestu na americký šroťák, kde ho poprvé napadlo charakteristicky použít starou cisternu na zemní plyn, což ho později proslavilo a jasně esteticky vymezilo. Díky jedné náhodné cestě po Vermontu (a následné usilovné práci) se Suška stal rozpoznatelným na první pohled. Jeho iniciační moment mě vždycky zajímal a teď ho znám.

A nakonec vás ještě prosím, nepodlehněme té zničující epidemii hyperkorektnosti. Dělá to z nás nesvéprávné loutky. Kde je svoboda lidské individuality, kde Kantův čistý rozum i s jeho kritikou? Zdá se mi, že proti téhle upatlané kampani neochrání ani mytí rukou, ani nošení respirátorů. V perspektivě euroatlantického šílenství se musím omluvit Gretě! Tuhle někde v Čechách zatancovalo pár holek s pomalovanými obličeji a Maoři se mohli zbláznit. Fotbalista Souček v rozhovoru pro Mladou frontu vyprávěl, že v Anglii se nesmí (!) říkat černá nebo bílá tabule, ale interaktivní… Napadá mě, jak rozlišit černý a červený rybíz. Jeden by byl ten „úplně neprůhledný, většinou větší, který chutná dětem méně“, a ten druhý „trochu průsvitný, který má barvu jako jablko, které není zelené ani žluté“. A sakryš, to taky nepůjde…
Tak teď nevím.

Martin Verner


+číst více
1/ Editorial

4/ Úvodní slovo

6/ Eric Owen Moss

12/ Rekonstrukce hradu Helfštýn

22/ Vojnový cintorín v Banskej Bystrici

30/ Byt s modrým schodištěm

34/ Sál dvorany Císařských lázní

40/ NY-ÅLESUND

45/ Defektoskopie ocelových konstrukcí

48/ Petr Janda

56/ Zahraniční inspirace

58/ Casa Clara

64/ The Walk, červená z nadhledu

68/ Industriální elegance v černé

76/ Ocelový dům v Utrechtu

82/ Avala v Bělehradu

90/ Socha vysokého napětí Bog Fox

96/ Poezie vybroušená do cortenu

102/ V podstatě jde o baráky!

108/ Pučící poesiomaty

110/ Kov v architektuře osmdesátých let

116/ Zápisky lovce domů

118/ Materiály a technologie

144/ Ohlédnutí