EUR  |  Košík 0 ks
Voda

Kdo chce pomoct přírodě, žije od ní co nejdál


Ilustrační fotografie: Rezidenční park Baarova - obytná budova ve veřejném zeleném parku při východu slunce
Tereza Šváchová, 16.4.2020
200 vidělo         0 se líbí




Ve středu 8. dubna se v pražském Centru architektury a městského plánování konala druhá událost ze série přednášek Rethink Architecture. Tentokrát na téma voda a výjimečně bez přítomnosti posluchačů, kteří v rámci nouzového režimu způsobeného virem SARS-CoV-2 mohli akci zhlédnout z domova v přímém přenosu a později i ze záznamu na facebookovém účtu CAMP.


Stavebnictví je nepopiratelně jedním z odvětví s největším vlivem na klima a změny prostředí na naší planetě. Diskuze o vysoušení území nejsou již jen sezonní, staly se z nich celoroční záležitosti. Dle provedených průzkumů je to dokonce téma, kterého se obává až 90 procent obyvatel Země. Trojice přednášejících – Eva Neudertová, Peter Bednár a Zdeněk Fránek – se svými příspěvky v této oblasti pokusila inspirovat ostatní a předat jim své zkušenosti.


Simulace přirozeného pohybu vody


Peter Bednár je architekt a urbanista, který již řadu let působí v kanceláři Jakub Cigler Architekti. V minulosti studoval a pracoval v severoamerickém Arkansasu a právě zde si vyzkoušel navrhování a implementovní prvků low-impact developmentu (LID). Mimo jiné tvrdí, že města jsou hned po ohni druhým nejlepším lidským vynálezem. Navrhovat města se všemi prvky, jež jsou objektivně oblíbené a oceňované, je v dnešní době velice těžko projednatelné, a tedy téměř nereálné. Vyšší hustota zástavby a méně aut jsou v současném městě klíčové principy. Jsou to ale také témata, která veřejnost při volbách takřka pokaždé odmítne. Důsledkem jsou samostatně stojící domy ve zpevněných příjezdových a parkovacích komunikacích obklopené zdánlivě velkou plochou zeleného trávníku.


Princip LID se ve městě snaží simulovat přirozený pohyb vody tak, jak je tomu v krajině. Mimo lidská sídla se 50 procent srážkové vody vsákne, 40 procent odpaří a jen 10 procent odteče z povrchu pryč. V městské zástavbě naopak většina vody řízeně odteče, vsákne a odpaří se jí jen minimum. Abychom se tento rozdíl alespoň pokusili vybalancovat, nestačí přemýšlet pouze o zelených střechách nebo recyklování srážkové vody. Všechny kroky tvoří komplexní řešení a je třeba si uvědomit, že nejde o převratné novátorské myšlenky, ale prakticky o návrat a navázání na lokální tradice.


Místo konvenčních řešení, kdy se srážková voda přes sběrné místo a retenci odvede nákladně budovaným podzemním regulovaným korytem, nabádá LID strategie k zachycení vody v místě dopadu srážek pomocí povrchových prvků, filtraci srážkové vody, zpomalení průtoku, rozprostření vody a po určité době jejímu vsáknutí nebo vypaření.


Implementace LID prvků dokáže vytvořit objektivně kvalitnější a příjemnější veřejný prostor, který do budoucna může přinést i další investice a dané území oživit. V revitalizaci stávajících městských prostorů nemusí vždy jít o nákladné realizace vodních prvků fungujících nepřetržitě půl roku. Jde spíše o důmyslné pracování s terénem a materiálem používaným v městském prostředí. Vždy to ale bude na úkor počtu parkovacích stání.


Bednár vidí vodu jako trojského koně legislativy. Dnes problém tkví hlavně v tom, že pravidla pro nový způsob nakládání se srážkovou vodou jsou do zákonů a jejich vyhlášek zanášena nesystémově a nekoordinovaně. Voda a zeleň jsou podle něj univerzálně oblíbená témata. Řada strategií, které zavádějí principy hospodaření s vodou v sídlech, přinášejí typ zástavby, jenž by u nás měl být běžný – tedy kompaktní zahuštěné město s kvalitním veřejným prostorem, který přináší obyvatelům komfortnější život.



I na drobnostech se dá hodně ušetřit


Na architekta Bednára volně navázala Eva Neudertová, jež působí jako green business manažerka ve společnosti Skanska Reality. Ta promluvila na téma vody v architektuře z pohledu investora. Skanska se na základě informací z provedených průzkumů rozhodla, že vyvine své interní nástroje, které uplatňuje hlavně ve fázi návrhu svých projektů a díky nimž budou uživatelé schopni šetřit relativně vysoká procenta pitné vody. K celé záležitosti se rozhodla Skanska postavit zodpovědně a dala si závazek mít své projekty klimaticky neutrální ještě pět let před oficiálním termínem, který určila Zelená dohoda pro Evropu na rok 2050.


Dle Pražských vodovodů a kanalizací spotřebuje obyvatel Česka v průměru 110 litrů pitné vody za den. Z nich použije například 25 procent na splachování a 40 procent na osobní hygienu. Je logické začít už na začátku. Respektive na konci, a to armaturami – výběr těch s menším průtokem dokáže uspořit až 25 procent pitné vody. Splachování šedou vodou, tedy tou, která byla již využita k osobní hygieně, ušetří až 25 procent pitné vody. Česká legislativa si s používáním šedé vody stále ještě úplně neví rady, a tak prosadit tyto principy stojí významné úsilí. Skansce se to ale již povedlo například v projektu Botanica na Praze 5.


Výzva architektům: buďte zodpovědní a konejte


Příkladnou realizací ateliéru Fránek Architects je areál firmy LIKO-S. Ten tvoří nejen budovy, ale i soustavy krajinných prvků tvořící celý vodohospodářský systém. Samy domy jsou pozoruhodné svými fasádami. Ty tvoří fasádní kořenové čistírny, které na první pohled působí jako efektivní zelené fasády. Jejich funkce je ale daleko komplexnější. Jde o propracovanou soustavu čerpající inspiraci ze samočisticích procesů přirozených mokřadů. Tato fasáda pročistí šedou i černou vodu.



Areál firmy LIKO-S


V kontextu svých předřečníků chtěl ale Zdeněk Fránek apelovat na své kolegy, a tak navázal na svou Výzvu architektům. Tu publikoval v 10. čísle časopisu INTRO, které se věnovalo právě tématu vody.


Fránek v ní upozorňuje na změnu charakteru krajiny, která ztrácí schopnost nasákavosti, a na její značnou devastaci zemědělskou a lesnickou činností. A i když města tvoří zhruba pouze 5 procent našeho území, vyzývá architekty, aby nečekali na povel politiků nebo úředníků a svého povolání se chopili se zodpovědností, začali konat a stáli za svými rozhodnutími.


Dále zdůrazňuje význam zeleně ve městě. A to nejen té nové, ale i té historické. Člověka označuje za sebestředného tvora, který se snaží mít vše pod kontrolou. Na příkladu opuštěných zámeckých parků nebo extrémním případu Černobylu ukazuje sílu přírody, jež se dokáže sama zregenerovat a obnovit. Jen jí k tomu musíme dopřát čas.


Vyzývá také k bránění stromů ve městech i v krajině. Vypočítává, že jeden letitý strom s kmenem o průměru jeden metr lze výpočtově nahradit tisícem stromků o průměru kmene tři centimetry. Problém nastává v tom, že realizace jednoho nového stromku (včetně úpravy podzemní infrastruktury, pořízení stromu, setby, údržby…) vychází údajně na 500 tisíc korun. Při tisíci stromcích se dostáváme na půl miliardy. Kvalita stínu vzrostlého stromu je zřejmě nevyčíslitelná. Nelze pominout fakt, že stromy mají v naší krajině nejen ekologické kvality, ale že v sobě uchovávají i určitou paměť místa a vytvářejí duchovní a historické hodnoty. Fránek tvrdí, že vše je v pořádku jen tam, kam člověk ještě nevkročil.


Je zřejmé, že hlavním úkolem architektů při návrhu staveb a plánů všech měřítek má být vodu zpomalit, když jí v jednu chvíli přijde hodně, a podržet pro období, kdy se jí naopak nedostává. Docílit toho, aby se město chovalo jako houba, která vodu nasákne, a ne jako síto, jímž vše bez užitku proteče. A je nezbytně nutné o těchto věcech přestat pouze hovořit, je nutné začít hlavně konat. A to je výzva, která zřejmě cílí nejen na architekty, ale hlavně na politiky a na úředníky.






FacebookSdílet
Líbil se vám článek? Nemusíte dávat like, dejte nám
o tom vědět kliknutím na ikonku srdce.







Podobné články







< zpět na přehled článků


Co je nového



Chcete-li dostávat čerstvé informace a získat přístup k vybraným placeným článkům pro předplatitele,
můžete se zdarma zaregistrovat k odběru našeho newsletteru a z odběru se kdykoli odhlásit.


xČtenář     xFirma
Tento web používá cookies - více informací. Pokračováním souhlasíte s jejich použitím.