EUR  |  Košík 0 ks
Introlife

Architekt roku 2019 aneb Umět mluvit


Martin Verner, 23.9.2019
35 vidělo         1 se líbí




Rychle utekl rok 2019. Proběhlo nové vyhlášení ceny Architekt roku za mimořádný přínos architektuře za posledních pět let, již vyhlašuje společnost ABF. Živě si pamatuji, jak před dvanácti měsíci přijímal ocenění člen redakční rady INTRA, Petr Hájek, tentokrát člen poroty. Letos byli mezi nominovanými esy opět Zdeněk Fránek, dále Petr Stolín a Alena Mičeková, Ellement (Jitka Ressová, Hana Maršíková, Jan Pavézka), Petr Všetečka a Stanislav Fiala. Maličko však odbočím od samotné architektonické tvorby a zabrousím do vod, které jsou čeřeny společenským rozměrem takovýchto slavnostních akcí.


Pořadatelé se snažili dát celému večeru důstojný ráz, jenž podporuje skvělé technické i organizační zázemí CAMP. Moderátorkou večera byla opět Daniela Písařovicová, kterou pravděpodobně všichni známe jako jednu z nejvýraznějších tváří veřejnoprávního zpravodajství v této zemi. Tudíž i volba moderátora dodala věci váhu a sama moderátorka se díky svému verbálnímu umu a pohotovosti zhostila večera vskutku elegantně, jakkoli je možná její znalost oboru vágní. O to víc vystoupilo do popředí, jak na kvalitě večera – i přes její snahu a snahu všech organizátorů – tu a tam přidala, tu a tam ubrala sama expozé dekorovaných vítězů.


Na jedné straně stál Stanislav Fiala. Jeho neformální vystupování k jeho osobnosti patří, nicméně obsah jeho promluvy byl hluboký, milý, adekvátní. Stejně působil i Milan Košař, oceněný v jiné kategorii vyznamenaných odborníků, jenž si odnesl cenu Architekt obci 2019. Naopak silné rozpaky ve mně vzbudil především výstup mladých laureátů jedné z cen, jejichž rétorické schopnosti se zdály být velice omezené. Uvědomuji si, že nastoupit před mnoho lidí, stát proti reflektorům a být dotazován známou moderátorkou může ty méně zkušené mírně vykolejit, na druhou stranu všichni pozvaní věděli, že se jim může stát, že vyhrají a před publikum předstoupí. Zmoci se na jednoslabičná pípnutí, postupně pronášená stále podrážděněji, až se trapnost dala krájet, je přece jen vysvědčením nedobrým. Vždyť komunikační schopnosti architektů (i těch budoucích) jsou celkem zásadní profesní kvalitou, od níž se do značné míry bude odvíjet úspěch jejich práce v budoucnu. Jak je možné, že to tolik neumějí? Nebo snad šlo o punkový postoj ve stylu „všichni mi mohou vlézt na záda“, všichni, kteří se snažili ceně i večeru dát důstojný punc, kteří vynaložili svoji energii, přijeli zdaleka…? Doufejme, že snad ano (i když takové manýry by snad patřily spíše do popkultury) a že za to může mládí, nezkušenost a tréma. Anebo by stálo za to na školách architektury trochu zabrousit do výuky rétoriky, psychologie a snad i chování.






FacebookSdílet
Líbil se vám článek? Nemusíte dávat like, dejte nám
o tom vědět kliknutím na ikonku srdce.
Facebook






Podobné články







< zpět na přehled článků


Co je nového



Chcete-li dostávat čerstvé informace a získat přístup k vybraným placeným článkům pro předplatitele,
můžete se zdarma zaregistrovat k odběru našeho newsletteru a z odběru se kdykoli odhlásit.


xČtenář     xFirma
Tento web používá cookies - více informací. Pokračováním souhlasíte s jejich použitím.